Selen objevili v r. 1817 švédští chemici J. J. Berzelius a J. G. Gahn při výrobě kyseliny sírové z pyritu ve svých dolech ve Falun.[1] První indicie specifických biologických funkcí selenu u mikroorganismů objevila původem francouzská biochemička J. Pinsentová v r. 1954.[2]
Selen je esenciální mikroživina – ve formě selenoproteinů kofaktor mnoha enzymatických procesů, pročež je důležitý pro přežití. V lidském genomu je zakódováno 25 selenoproteinů.[3] Je nezbytný pro funkci tělesných enzymatických systémů, zásadních pro zdravý vývoj a růst. Funkční formou selenu jsou selenoenzymy, tj. enzymaticky aktivní selenoproteiny jako např. glutationperoxidáza a tioredoxinreduktáza. V lidském organismu je především soustředěn v játrech, v ledvinách, ve štítné žláze a v krvi. Selen zasahuje do metabolismu štítné žlázy, zřejmě potlačuje Hashimotovu nemoc.
Selen se může vstřebávat ve formě anorganických i organických sloučenin, ale organismus upřednostňuje organické sloučeniny selenu tj. aminokyseliny (selenomethionin, selonocystein), peptidy a nukleové kyseliny s navázaným selenem.
V klinické praxi se využívá podpora statinové léčby kardiomyopatie selenem v kombinaci s koenzymem Q10. Protože pacienti na statinech jsou obvykle selenodeficitní, doplnění selenu znamená vyšší účinnost této terapie. [4]
Nedostatek selenu může, kromě jeho nedostatečného příjmu, být způsobený též vážně porušenou funkcí tenkého střeva, bariatrickou operací, anebo celkovou parenterální výživou.[5] Důsledky vážného nedostatku selenu můžou být snížená funkce štítné žlázy s následnou únavou, strumou, zpomalením duševních funkcí až kretenismem a opakovanými potraty, nekróza chrupavčitých tkání s následnou atrofií a ztíženou pohyblivostí kloubů a nekróza srdečního svalu, jejíž následkem je smrt.
Nejvyšší doporučená denní dávka selenu je od 10 mikrogramů (μg) u novorozenců až po 75 μg u kojících žen a těžce pracujících mužů. Projevy chronického předávkování jsou kovová pachuť v ústech, po česneku páchnoucí dech, nevolnost, průjem, únava, křehkost nehtů a vypadávání vlasů.[6]
Jelikož je z půdy vyčerpáván zemědělstvím, je v některých zemích (např. Finsko) kvůli obohacování půdy přidáván do hnojiv.
Zdroje selenu (μg/100 g):
para ořechy – 1920
tuňák žlutoploutvý – 108
halibut – 55
sardinky – 53
uzené vepřové maso – 49
krevety – 47
libové hovězí maso – 39
krůtí maso – 36
V doplňcích stravy kanadského výrobce Jamieson Selen 50 a Selen 100 se nachází přírodní selenomethinonin vytvořený kvasinkami Saccharomyces cerevisiae.
1. Berzelius J. J.: Lettre de M. Berzelius à M. Berthollet sur deux métaux nouveaux; 1818.
2. Pinsent J.: The need for selenite and molybdate in the formation of formic dehydrogenase by members of the Coli-aerogenes group of bacteria; Biochem. J., 1954.
3. Kurokawa S., Berry M.J.: Selenium. Role of the Essential Metalloid in Health; Metal Ions in Life Sciences, 2013.
4. Fedacko J, Pella D, Fedackova P, Hänninen O, Tuomainen P, Jarcuska P, et al. Coenzyme Q(10) and selenium in statin-associated myopathy treatment. Can J Physiol Pharmacol. 2013
5. Mann J, Truswell A.S.: Essentials of Human Nutrition (2nd ed.); Oxford University Press, 2002.
6. Wilber C.G.: (1980). Toxicology of selenium; Clinical Toxicology, 1980.
Breviář vzniká za spolupráce ČKFA se společností:
